Čaroděj ze statku  |  Recenze a rozhovory  |  Média  |  ATELIER 8000

 

Československá obchodní banka České Budějovice

  

ATELIER 8000   Média   Recenze a rozhovory   Čaroděj ze statku

Čaroděj ze statku

 
 


(rozhovor Mariany Pančíkové s architektem Jiří Stříteckým, časopis PROJEKT 10/05)

Je to trošku zvláštní situace – učeň zpovídá čaroděje. Mariana Pančíková ale pracuje v Atelieru 8000, který vedou architekti Jiří Střítecký a Martin Krupauer, víc než pět let. A protože během té doby usilovně nahlížela pod pokličky, představuje formou rozhovoru Jiřího Stříteckého právě ona.

Mariana Pančíková: Mám pocit, že je architekt společností pořád ještě vnímán jako extravagantní pán v plášti a s příložníkem. Jak vidíte sám sebe a svou práci vy?
Jiří Střítecký:  Architekt je a vždycky byla multidisciplinární profese. Aby byl schopný postavit dobrý barák, musí být zároveň konstruktér, výtvarník, obchodník, herec, vyjednavač. Měl by být schopný uchopit představu domu i jako sociolog, chodec, vlaštovka; vyjádřit se domem jako básník, osvícený technik i pokorný filozof. Barák je prostorový objekt a měl by být naziratelný ze všech směrů a úhlů – z chodníku, ze vzduchu, ze země, zevnitř domu – a mělo by mu to odevšad slušet. Taky by měl rezonovat s pocity a intuicí, nebo se s nimi klidně i konfrontovat. Nejhorší je, když dům nechá lidi chladné a nezúčastněné.

Mariana Pančíková: A jaké je tedy podle vás nejdůležitější architektovo povolání,“ poslání“, jestli to mohu pojmenovat takhle pateticky?
Jiří Střítecký:  Současný zodpovědný architekt - tvůrce by měl být především environmentalista. Ve vztahu k Zemi, k planetě, se člověk se svými potřebami a expanzí chová jako saranče. Každá díra do země ovlivňuje životní prostředí  a obzvlášť  stavební výkopy, když je výsledkem dům. Mám na mysli vápencové lomy, rudkovny, železárny, cementárny, které ovlivňují, mění a ničí krajinu, řekl bych až nevratným způsobem. Zní to jako klišé, ale vadí mi ten výsledek, ty plechovice hnusný, co rostou na loukách kolem měst a co si v nich při jedné návštěvě můžeš zároveň nakoupit připitomělá trička Billabong, dlažky od Versaceho i obyčejný rohlíky. Bizarní chrámy konzumu. Faktem je, že na té lodi bláznů plujeme všichni. Nejde z ní vystoupit, aniž bychom se neutopili, ale měli bychom se snažit lépe kormidlovat. A to ještě dříve, než se dostaneme do maléru. To je jediné, co si o své přítomnosti na této lodi uvědomuji.

Mariana Pančíková: Ne že bych souhlasila s frází „peníze až na prvním místě“, ale přece jen jste s Martinem Krupauerem chlebodárci několika desítek lidí, a tudíž ty ostouzené čistě komerční projekty asi nemůžete úplně ignorovat.
Jiří Střítecký:  To jsme zase zpátky u té lodi bláznů. Finanční toky mají tak velké úrokové míry, jak jsou rychle či pomalu investované. Jsou úměrné rychlosti oběhu fiktivních hodnot, přímo úměrná je jakákoliv lidská  činnost, a to i architektura. Její estetická a intelektuální úroveň přitom vypovídá o tom, jestli je investování a celý proces kolem něj smysluplné, nebo zda je to celé jen o prostém uplatnění a zhodnocení investice. I tohle všechno se snažíme zohledňovat při přijímání zakázek. Vedli jsme boj kolem jednoho obřího nákupního centra a víte dobře, že bychom dokázali postavit i pěkný, ohleduplný obchoďák. Byl by ovšem dražší. A vyšší hodnoty, jako krása, dialog nebo organika, nejsou vždy považovány za hodnoty přidané.

Mariana Pančíková:Lidé po zmiňovaných „chrámech konzumu“ ale hrozně touží. A upřímně – spousta projektantů a architektů z realizace této jejich touhy žije. Existuje na to lék?
Jiří Střítecký:  Univerzální lék neexistuje.  Ale jakousi berličkou je virtuální architektura. Její šetrnost k životnímu prostředí a uvážlivá logistika jsou ohromné. Obchodní plochy, sklady, dopravní infrastruktura – to všechno by mělo být počítačově vymodelované (to samo by dalo práci celým zástupům) a nezabíralo by  na zemi víc místa, než je nezbytně nutné. A na nákupy byste mohla vyrážet pohodlně z křesla domova, jen byste si nasadila brýle nebo helmu a vzala si číslo kreditky. Vezměte si třeba Benátky. Překrásné město, které je dnes ale už jen malinkou perlou sevřenou nedozírnými obchodními krabicemi, které byste nerozeznala od těch českých nebo amerických. Sterilní uniformní hnus.

Mariana Pančíková: A nepřišli bychom uskutečněním virtuality o nakupovací folklór v tom dobrém společenském a zábavním slova smyslu?
Jiří Střítecký:  O čem to sakra mluvíte! Radši než prolejzat krámy a hrabat se ve veteši si sednu doma na statku, budu koukat do ořešáku a poslouchat ticho nebo pojedu s dětmi k jezerům …. A nebojte se, šikovní programátoři a grafici vám tu nakupovací virtualitu jednou napíšou tak dobře a autenticky, že ji nerozeznáte od pravdy. Přitom nebudete plýtvat časem a zdroji. Připojíte se jen do paralelního světa, který neobtěžuje přírodu.

Mariana Pančíková: Tohle všechno hodně zavání něčím, pro co se vžilo „matrixová kultura“. Zní to až nebezpečně, nezanikne tím jednou potřeba architekta úplně? Podle tohoto scénáře by mohla vznikat virtuální muzea, školy, celá umělá města i s umělými lidmi.
Jiří Střítecký:  Určitě ne, protože architekt se vždycky bude věnovat domům, které jsou pro člověka opravdu důležité. Citlivým rekonstrukcím, odpovědnému urbanismu s pokorou ke krajině.  Taky materiálům, liniím, barvám. O všem by měl hodně přemýšlet, jak a proč funguje nebo nefunguje, mazlit se s detaily, vkládat do domu vtip i překvapení, neflákat to a nepodléhat okouzlení komercí. Dům se dělá celým tělem, protože se celým tělem vnímá, všemi smysly: zrakem sluchem, hmatem, čichem, chutí a také už vzpomínanou intuicí. Ta je přímo závislá na emotivní inteligenci tvůrce a zároveň i toho, kdo architekturu vnímá. Jako na každý jiný vztah i na tohle jsou potřeba dva. Každý dobrý dům má taky svůj příběh, svou osobnost. To je ta věc, která každého zajímá – vztahy, pohádky a klidně tomu můžeme říkat i drby, ale to je rozměr domu, který přežije generace. Domy, které tohle postrádají, jsou jako lidi bez pohlaví, bez jasné identifikace. A proto je tu autor, který baráku ten napínavý příběh a třeba i sex-appeal vtiskuje.

Mariana Pančíková: Takže vy vnímáte, navrhujete a učíte studenty vymýšlet budovy, které jsou jako živá těla, organismy? To vede také až někam za hranice sci-fi.
Jiří Střítecký:  Dům je dnes svou složitostí a komplexním propojením všech konstrukcí a provozů úměrně podobný velmi zjednodušené stavbě člověka, to je naprosto nesporné. Člověk ostatně limitně přibližuje výsledky své tvorby vždycky tomu, co považuje za nejdokonalejší stvoření. A to je on sám. Současné technologie, poznatky i materiály umožňují dřív nerealizovatelné věci. Moderní dům má opravdu své srdce, žaludek, střeva, svoji kostru, kůži, svaly, nervové senzory, mozek. V každém tom slově lze nalézt paralelu s lidským tělem. Srdce – energetické zdroje, střeva – zdroje odpadu, kostra – statický skelet, kůže – fasáda, svaly – průběh statických sil, nervové senzory – informační a řídící sítě, mozek – řídící středisko. Je fakt, že čím je nám dům podobnější, tím je zranitelnější a snadno podléhá kolapsům a destrukcím.

Mariana Pančíková: Chtěla bych se ještě vrátit ke vztahu k přírodě. Architekti se často během projednávání projektu dostávají do konfliktních situací s nejrůznějšími „zelenými“ sdruženími….
Jiří Střítecký:  Ale „zelení“, to je úplně něco jiného. Nic než ekoteroristi, kterým jde většinou o víc než o nějakého toho ptáka nebo čmeláka spíš o pózu nebo o mnohem licoměrnější věci. Je to smutné, protože si myslím, že zelené iniciativy mají velký potenciál být prospěšné, ale orientují se podle pomýleného klíče. Třeba tam dole na jihu, kde mám barák, pustoší krásnou krajinu zemědělci. Vezmou dotace, nechají stáda bejků huntovat zem, nestarají se o ně tak, jak by dobrý sedlák měl, a když pak nějaký kus uhyne, zahází ho listím. Nebo ta přepjatá ochrana některých druhů. V přírodě pak vzniká nerovnováha, je třeba moc čápů a žádné žáby, takže ptáci nemají co do zobáku. Příroda je silná, silnější než člověk, a pokud naše zásahy a požadavky budou co nejmírnější a nejmoudřejší, pokud jim vyjdeme vstříc, vyjde i ona, přizpůsobí se.

Mariana Pančíková: S krajinou souvisí i silný současný trend – klienti vykazují velký hlad po opravdu rozsáhlých urbanistických řešení.
Jiří Střítecký: Jo, někdy mám pocit, že vlastně vyšíváme přes noc města pro desítky a desítky tisíc lidí. Investoři teď chtějí stavět celé nové kusy měst. Po „komančích“ zbyly obrovské plochy, které užívala třeba armáda, těžký průmysl nebo tam byly skládky, a teď už je konečně dost peněz i vůle na to, aby se tyto lány země kultivovaly a stavělo se. Faktem je, že ve městech už jsou všechny „zelené louky“ vyzobané, takže vládne vychytávaní hluchých míst, říká se jim, myslím, „brownfields“. Na jedné straně je to dobré, protože probíhá scelování a srůstání měst. Využívají se i ta místa, která znehodnotila třeba dopravní výstavba nebo hloupé nakládání s odpady, neživé proluky se mění v městské pasáže, partery kvetou a vznikají jakási alternativní centra. Nelíbí se mi ale, že tímhle protěžováním města upadá maloměsto a hlavně venkov. Pokud se na vesnicích vůbec staví, je to jako když pejsek s kočičkou vaří dort. Doširoka se roztahují „Zrůdovi“…..

Mariana Pančíková: Co myslíte pojmem Zrůdovy? Zní dost hororově.
Jiří Střítecký: Taky to hororové je! Pseudovesničky plné eklektických zámečků na malých lysích pozemcích, které postrádají nejen vkus, ale také veškerou náležitou infrastrukturu – zastávku autobusu, obchůdek, trafiku, hospodu na návsi nebo třeba kostel. Kde chybí tohle, chybí i vztahy a pospolitost, ale taky soukromí nebo intimita. A bazén nebo garáž pro tři auta to nevynahradí. Je to smutný pohled a byla by to dlouhá bezvýchodná debata.

Mariana Pančíková: Abychom nekončili s „blbou náladou“ – co je pro vás v architektuře nejdůležitější?
Jiří Střítecký: Samozřejmě lidi. Se špatnými spolupracovníky nemůže vzniknout dobrý dům, ani nic jiného. A špatní nejsou jen ti, co neumějí, neznají, ale především ti, co nemají emoce. Postrádat emoce nebo je neumět ukázat je totiž horší, než postrádat inteligenci.