Intuice versus ratio  |  Recenze a rozhovory  |  Média  |  ATELIER 8000

 

Pavilon T - Výstaviště České Budějovice

 
  

ATELIER 8000   Média   Recenze a rozhovory   Intuice versus ratio

Intuice versus ratio

 
 

(úryvek rozhovoru Rostislava Šváchy s Jiřím Stříteckým, Který byl uveden v časopise Architekt 10/2001 v říjnu 2001 v rubrice “Hovory o architektuře” a připravili jej Hana Vinšová a Jiří Horský)

ROSTISLAV ŠVÁCHA: Pane architekte, v první polovině 90. let jsem měl dojem, že tvorba týmu Střítecký-Krupauer představuje jakousi protiváhu přísné linie, která se už tehdy prosazovala. Vy jste se snažili o kreativnější, bohatě tvarovanou architekturu. Když jsem zkoumal ideové zázemí vašich kácejících se, barokně zprohýbávaných tvarů, narazil jsem na texty, kde mluvíte o tom, že biomorfní tvary lze chápat jako proudění energií, které navíc ještě vycházejí z vlastního těla autora. To mě mimořádně zaujalo. Zajímá mě, zda toto vysvětlení není výsledkem nějaké západní debaty, se kterou jste se seznámil během své praxe v Paříži.

JIŘI STŘÍTECKÝ: Co se týče tvorby, nutno připomenout, že se vždycky jedná o společný produkt Martina a můj, a navíc také lidí, kteří se obor začínají teprve učit. A nemají na výsledku menší podíl než my, ale spíš takovej učňovskej. Máme v ateliéru spoustu rozpracovaných projektů, které nikdy nebyly dokončeny, protože investičně spadly. Každý z nich je naprosto jiný. Realizované byly víceméně ty, které se blížily názoru investora, jenž už někde něco podobného viděl. Buď na návrh přistoupil, anebo nás do řešení tlačil se slovy, "Tím jsem si jistej, to funguje, to chci mít, je tady už tolik experimentů, že už dál nechci jít". Ale to, co je zcela nové, vzniká naprosto intuitivním přístupem. Řekl bych, že tyto práce v sobě mají daleko méně ratia - na začátku určitě. Když člověk čte, kouká kolem sebe, poslouchá, všechno mu zapadá do mozkové infrastruktury a některé věci z něho musejí vylézt jako nějaký opis nebo popis nebo transformace. Ani nemá cenu se tomu bránit. Je to vcelku logické, podobně jako se člověk naučí mluvit a psát, vnímá i ostatní podněty a ty se pak v práci objevují. Spíš jde o to, jak s tím nakládá.

R. ŠVÁCHA: Na začátku je intuice, ale později se autor snaží myšlenku vysvětlit. Co chtěl vlastně říci? Proč své věci tvarujete skoro barokně?

J. STŘÍTECKÝ: Nemám rád domy, které postrádají motivy. Desítky administrativních budov, jedna jako druhá, jen s obměnami ve fasádách. Mám rád, když barák má svou historii a je k čemu se upnout. Na začátku leží vždy úvaha, o čem je prostředí, co je ovlivňuje a čím. Zpracovávali jsme před časem územní studii za Poříčskou bránou. Když jdete do historie, zjistíte, že Karel lV. tu přidělil pozemky Florenťanům, kteří zde měli květnice - kvanta květin, zeleniny. Což je už sám o sobě motiv. Ale najdete tu i odkazy na Florencii a na Michelangela - fantastické věci jako kopule, dómy, fresky... A když se objeví klient, který tohle všechno vnímá... Máte tedy motivy a pak přijde první, možná silná myšlenka, schopná nabalovat další a další atributy. Samozřejmě že pejorativní atribut představují peníze, který chce klient nějakým způsobem zúročit. Ale ten první motiv bývá fantastický.

R. ŠVÁCHA: Kdybychom zrekapitulovali vaši tvorbu za posledních deset let - jaké stavby byste označil za ty, kde se vám nejvíc podařilo vyjádřit myšlenku?

J. STŘÍTECKÝ: Nedokážu odpovědět jednoduše. V průběhu každé stavby se vám najednou začne tvořit úplně jiný názor, než na jejím začátku. Najednou si říkáte: "Vždyť to mělo být úplně jiný..." a dostáváte se do jiného pohledu na věc a zlobíte se na sebe: "Proč já vůl nebojoval o to, aby to bylo ještě daleko víc organický, proč jsem se nechal zatlačit do této polohy, proč jsem sáhl po jistotách, proč jsem to netlačil do větších nejistot a větších snů." Takže na závěr stavby jste v situaci, kdy čekáte na druhou příležitost, kde se o kus posunete ke svému snu, který snad, doufám, nikde nekončí. Bylo by blbý, kdybych řekl: Nejvíc spokojenej jsem byl s projektem, který byl sice zpracovanej, ale nikdy nebyl realizován... To byla ta krásná forma, to byl ten krásný tvar...

(říjen 2001)