Komora ve dvoře  |  Recenze a rozhovory  |  Média  |  ATELIER 8000

 

Česká advokátní komora Praha

 
  

ATELIER 8000   Média   Recenze a rozhovory   Komora ve dvoře

Komora ve dvoře

 
 

komentář Petra Kratochvíla, časopis Architekt

Architektonické realizace dvojice Krupauer, Střítecký patří dnes u nás asi k nejprovokativnějším. Pryč je již doba, kdy mohlo být jejich budějovické Fitness centrum zařazeno na výstavu nesoucí název „Poesie střízlivosti“. Živě omalovaný dům v historickém centru Český Budějovic, kde sídlí jejich „ATELIER 8000“, čertovské růžky, které nad zachovanou historickou fasádou vystrkuje jejich stavba banky (rovněž v Českých Budějovicích) i neméně radikální soutěžní návrh na hotel Four Seasons s věží uprostřed Vltavy naznačují, že šokující nápadnost bude nadále patřit k charakteristickým znakům jejich architektury. Někoho nadchne, někoho vyděsí, málokoho zanechá chladným. Totéž platí i o jejich poslední realizaci přístavby komory advokátů ve dvoře mezi Národní a Mikulandskou v Praze.

Začněme však tím, co bylo mimo pravomoc architektů. Zastavování vnitrobloků v již beztak intenzivně využitém centru Prahy se stává sice málo viditelným, leč přesto v zásadě neblahým masovým jevem.  To přináší problémy i tvůrcům, kteří se musí složitě vypořádávat s nutnými odstupy, zachováním osvětlení sousedních domů apod. Krupauer a Střítecký se s omezeným pozemkem vyrovnávají inteligentně: vložením stavby jako příčného křídla, které vytváří oddělené dvorky po obou svých stranách, rázným ustoupením vyšších pater a prosklením či bílým povrchem, které stavbu opticky odlehčují a zbavují hmotnosti.  Dotažení čela tohoto křídla až téměř na dotyk s okny sousedního domu je však hodně tvrdé a oslabuje i účinek ze vstupu, který se do této soutěsky obrací.

Na první pohled divoce vyhlížející budova je ve skutečnosti promyšlenou a logickou skladbou. Tato skladba je založena na jasném odlišení jednotlivých částí sloužících i odlišným funkcím, které se jako svébytná tělesa vzájemně prostupují či aditivně napojují. Schodišťová část, probíhající po celé delší straně budovy, uvnitř pojatá jako jednotný úzký a vysoký prostor, svým efektním nakloněním signalizující směr schodů, na vnějšku obložená bílými kovovými panely a tmavě fialovým sklem v horních partiích. Část s velkoplošnou kanceláří a knihovnou (1. a 2. patro), vysutá nad parkovištěm, zužující se směrem k čelu navíc s mírně konkávně prohnutou skleněnou stěnou, překrytá rovnou přesahující střechou s obdélníkovým půdorysem. Věžová část s 3. – 5. patrem vždy s jedním bytem pro přechodné ubytování, opět bíle obložená s proskleným nárožím.
Seskupování a prostupování tvarů, pro které pravý úhel není posvátný, zjevně navazuje na principy dekonstruktivistické kompozice (de-kompozice) – zde ovšem v oné šťastné podobě, kdy nejde o formální hříčku a projev libovůle, ale o velmi promyšlené a zdůvodněné vazby objemů, linií i vnitřních provozů. Přitom nejde o chladný kalkul, kus spontánní radosti z objevování nečekaných tvarů je očividný. Je to dům, který je z každé strany jiný a i uvnitř velmi různorodý. Že to stavbě dodává na živosti, není třeba zdůrazňovat. K tomuto architektonickému směřování obvykle patří i využití viditelných konstrukčních prvků jako prostředků estetické artikulace. Kovové sloupy a překlady, na nichž jsou zavěšena vyšší patra, táhla a kovové čtyřlístky, jimiž jsou přichyceny skleněné desky, se však uplatňují v míře, která v člověku nebudí tísnivý dojem, že je uvězněn ve stroji, a představují jen jednu z mnoha tváří tohoto domu.

Pokud bych chtěl stavbě něco vytknout (vedle zmíněného přiražení budovy těsně k sousedům), pak to patrně je důsledkem značné rychlosti přípravy i realizace. Řemeslné provedení (zasazení oken do rámů) někde neodpovídá konceptu, který chce být (také) high-tech, kde kvalita detailů musí být hlídána dvojnásob. Rovněž mi připadá, že některé nápady nestačily vyzrát, je jich tam až přespříliš a občas se vzájemně potírají. (Velmi působivý prostor schodiště s vysokým proskleným stropem, kde se cítíte jako v soutěsce skalního města, podle mne utrpěl přílišnou různorodostí motivů a použitých materiálů.) Mohli bychom parafrázovat Miese: O trochu méně by bylo více.

Byl bych asi na rozpacích, kdyby dům tohoto pojetí stál v uliční frontě třeba Národní třídy. Lépe se těmto stavbám daří ve volném prostoru na zeleném trávníku, protože jsou v podstatě velkými obývanými skulpturami. Ale jak vidět, překvapivě dobře se uplatňují i ve vnitrobloku, kde často narazíme na bizarní srostlice tvarů a kde jistý chaos je beztak domovem. Mne toto setkání ve dvoře Mikulandské potěšilo.

www.architekt-casopis.cz

 

 
pouzar_f_0202_01CAK02AK_14AK_2CAK04AK_12AK_6