Prezentace, rozkročenost a výuka  |  Recenze a rozhovory  |  Média  |  ATELIER 8000

 

Československá obchodní banka České Budějovice

 
  

ATELIER 8000   Média   Recenze a rozhovory   Prezentace, rozkročenost a výuka

Prezentace, rozkročenost a výuka

 
 

(úryvek rozhovoru Petra Kratochvíla s Jiřím Stříteckým, který byl v krácené podobě uveden v publikaci “Rozhovory s architekty 01” vydané nakladatelstvím “Prostor - architektura, interiér, design o.p.s.” v květnu 2005)

Pracoval jste i u Nouvela, který se rád prezentuje i verbálně teoreticky, vyslovuje názor na svět. Máte pocit, že to je víc součástí toho, jak se dnes musí architekt, když je velkou hvězdou, prezentovat, nebo je takovéto přemýšlení skutečně součástí toho, jak architektura vzniká?

Jeho prezentace světu je dnes už víceméně marketingová záležitost v poloze, na níž se pohybuje a k níž to nezbytně patří, protože tak už je to teď nastavené. Ale jak ho znám, tak ty věci, o nichž jsem mluvil, ty má všechny úplně od palcem. A tahle je jedna z těch. Když už se prezentuje světu, tak ji takto podává. Takže je to i kousek orátorství, kousek komediantství, ale zároveň do toho pouští všechny ty nesmysly, které - když tu věc dělá - tak jsou skryté veřejnosti, proces  myšlení, ekonomie, konstruktérství, má to všechno bezvadně pod palcem. K závěrečnému prezentování autorem - tam tomu předchází ještě obrovská komunikace s jinými řemesly. On to není jen osamělý běh, kde člověk čerpá ze zkušeností nebo někde něco čte, ale on to je chumel maratonců, s kterými se potkává a povídá si. A oni mu sdělují své věci a on jim své věci, je to diskuze, která pak vykrystalizuje soustředěně na jedno dílo. Ten záběr je opravdu obrovský. Je to taky na komunikaci s jinými, s novináři, kunsthistoriky, s umělci, sochaři, malíři. To je intelektuální svět, který pro určitou skupinu lidí je pohroma, protože to nasměrovalo svět do bolševických myšlenek. Ti lidi mají zvláštní senzory, cítí, kdy se to celý začíná ubírat do hajzlu a je potřeba to začít tlačit zpět.

Myslíte, že tato komunikace s jinými intelektuálními profesemi je způsob jak architekt může získávat impulsy. Nikoliv vyčtením z teorií, ale tím, že se na konkrétním díle podílejí, třeba jen debatou, lidé, kteří mají jiný pohled na svět.
Ono to není na tom díle, ale na nějaké myšlence. Jako když se řekne myšlenka světla. Když se začnou bavit o světle. Co to světlo vlastně je. Najednou se začne rozvíjet disciplina, s kterou se dá pracovat na určitém objektu úžasným způsobem. A pak se to třeba o hodně později promítne na pátém, šestém díle, až když se dostatečně načerpá. Mám kamaráda malíře, jdeme po ulici, bavíme se o něčem, sdělujeme si svoje obrazy, jemu zazvoní mobil a on řekne: mami teď nemůžu, teď pracujeme. Někomu to připadá jako plky a kecání, ale výsledek takových diskuzí vykrystalizuje ve vlastním díle.

Do jaké míry pro výchovu budoucích architektů má váhu nutit je uvažovat o architektuře v  takovýchto širších souvislostech? Našel jsem například na webu anotaci předmětu navrhování na Kolumbijské univerzitě, kde je co mají přečíst. Kupř. k tématu polička na boty formální/neformální mají číst Foucaulta, aby věděli, co je to řád společnosti. Má to smysl?

Když jsem studoval, měl jsem pana profesora Kuriala. Jednu z věcí, kterou si pamatuju, že říkal, že měli hodiny stolování. Měli příbory, ubrousky, talíře, jídlo a celý ceremoniál. Já myslím, že to má velký vliv. V pedagogice na škole jsou dvě roviny. Jedna je taková suchá, kdy musíte ty děti naučit, kde co najdou, jak studovat, jak se dostávat k myšlenkám. A druhá je taková hodně šťavnatá, to jsou diskuze s nimi, kdy si sednete a začnete si s nimi povídat. Ta první je pedagogická, protože tam je učíte, jako opravdu učitele nějakému řádu. Ta druhá není pedagogická, ta obohacuje stejně vás jako je. To je konfrontační rovina. Oni jsou o 30 let mladší a svět je o třicet let jinak. Je to úžasné jejich pohled na svět konfrontovat se svým, který je o těch třicet let posunutý. A u leckterých lidí už máte nádech hřbitovního kvítí.

(květen 2005)