Svěrací kazajka, skladba a libý prostor  |  Recenze a rozhovory  |  Média  |  ATELIER 8000

 

Dobčické rybníčky

  

ATELIER 8000   Média   Recenze a rozhovory   Svěrací kazajka, skladba a libý prostor

Svěrací kazajka, skladba a libý prostor

 
 

(úryvek rozhovoru Petra Kratochvíla s Jiřím Stříteckým, který byl v krácené podobě uveden v publikaci “Rozhovory s architekty 01” vydané nakladatelstvím “Prostor - architektura, interiér, design o.p.s.” v květnu 2005)

Vztah k historii, ke kontextu, k místu - mluvil jste, jak Vás inspiruje. Do jaké míry respektovat, a kdy se respekt stává už svěrací kazajkou.

V našich poměrech je tou svěrací kazajkou Malá Strana. Tam už je to tak silné, že už je to vyčerpané. Tam by byl úplný nesmysl dál stavět.

Myslíte, že jsou místa, která už jsou nedotknutelná?

Je to tak silné a předurčující, že to jsou už nedotknutelná místa. Pak jsou místa, kde prostor byl na začátku velice dobře pochopený a je rozjetý a není dokončený, ale jasně cítíte směr. Můžete tam rozprávět s mrtvými a věci dál formulovat. Pak jsou místa, která jsou definována rozpačitě, orientujete se v nich problematicky nebo byla zdeformovaná, třeba Dejvice, Vítězné náměstí, kde školy z 60. let nepochopily původní záměr. Pak jsou místa už od počátku špatně pochopená a vůbec na ně nejste schopný navazovat, protože nic neříkají. Z té historie nejde žádný hlas. Nikde neslyšíte ani ozvěnu. V těch Dejvicích by bylo lepší to zbořit. Kdežto na Kampě je to už kompletní.

Mluvíte s velkým respektem k historickým prostředím, i když právě u té budějovické banky jste dost razantně vytrčil dostavbu nad historickou fasádu.

Tam právě slyšíte, kudy se dá ještě jít dál. Zatímco na Kampě nebo zčásti i na Starém městě už ta skladba začíná být taky už zkomponovaná. Kdežto v těch Budějovicích ještě slyšíte, že ještě můžete, že do toho ještě nějaké housle můžete pustit. Kdežto tam bych si vůbec netroufl. Když jste mluvil o tom urbanismu. Mě vůbec překvapuje, jak si jednotlivec nebo skupina lidí dokáže formovat město a říci si, tady uděláme náměstí nebo město. A přitom neumí vymyslet kliku. Ta drzost mě úplně zarazí. Proboha, co se to tady děje? A pak to dopadne blbě. Někdo si staví laťku tak vysoko, že už vůbec neví, že ji dávno podběhl.

Na odlehčení. Máte nějakou stavbu, místo, prostor, které se vám vybaví při vzpomínce na dětství?

Stavěl jste někdy v lese z mechu a větviček domečky? Zapícháte větvičky, uděláte plůtky, pak kamínky...

Vy si sebe v dětství vybavíte už jako tvůrce.

Ne, hravost. Braní těch věcí, přemýšlení o nich. Já pozoruju ty děti pořád, v určitém věku je to v nich zakleté. Oni přijdou na kraj lesa a ještě si najdou prostor, který je libý. Vidíte, jak intuitivně najdou hrozně libý prostor a na tom libém prostoru začnou formovat nějaké zahrádky. Mě to fascinuje. Při tom samém jsem přistihl své děti.
Myslíte, že to budování libého prostoru je pud v člověku, který se pak pokroutí, vyhasne nebo je v něm pořád?

Myslím, že je v něm pořád, ale trochu pokroucený a udusaný. Ty děti to mají všechny. Pak se to nějak zasuje. Ale ve stáří, jak se v té vývojové spirále člověk vrací k některým činnostem dětství, minimálně mají květináč za oknem. Někde v genech má člověk tu soupatřičnost, sounáležitost s tím, z čeho taky vzešel, což je příroda. K tomu se bude vždycky vracet. Z prachu jsi vzešel, v prach se rozpadneš, to souvisí s tou spirálou.

A má to takové mezistádium libého prostoru z mechu.

(květen 2005)